Vilémek
PŘÍBĚH VILÉMKA
|
|
|
||||||||||||||
Těchto pár řádků příběhu našeho synka Vilémka, píši jako vzkaz všem rodičům, kteří váhají a zjišťují informace o kraniální remodelační ortéze. V březnu 2012 se nám ve 37. týdnu narodil zdravý syn Vilém. Byl to pořádný macek. Vážil 3880 g a měřil 52 cm. Už v porodnici jsem s Vilémkem stále něco řešila. Měl zánět očí, silnou novorozeneckou žloutenku a kojení nám spolu také moc nešlo. U kojení jsme spolu strávili celou hodinu. :) A když si vzpomenu na tvar hlavičky, ten se mi také nezdál. Zeptala jsem se na něj sestřičky, která mi řekla, že se hlavička srovná, že je taková z porodu. Tenkrát mi odpověď stačila, neměla jsem důvod nevěřit.
Vil nám krásně přibýval, takže jsem ani nezaregistrovala, že je něco v nepořádku s hlavičkou nebo s držením těla při pasení hříbátek. Při upozornění na tento problém nás paní doktorka vyslala na cvičení a od té doby jsme cvičili, cvičili a zase cvičili. Cvičení nepomáhalo a my se asi po dvou měsících dostali ke specialistovi do FN v Hradci Králové. Tam nám pan doktor odblokoval krční páteř a doporučil nové cvičení. :) A my opět cvičili a dle doporučení naší paní doktorky jsem polohovala, ale bez viditelného zlepšení.
Jako každá matka jsem chtěla pro svého syna to nejlepší, tak jsem začala hledat na internetu. Nakonec jsem na jednom diskusním fóru našla zmínku o kraniální remodelační ortéze. Podívala jsem se na jejich stránky a z výsledků jsem byla velmi nadšená. Při další návštěvě u dětské lékařky jsem se hned ptala na helmičku, zda by nám ji mohla doporučit. Ale bohužel už z jejího výrazu mi bylo jasné, že o ní slyší poprvé. Lépe jsem uspěla u naší fyzioterapeutky, která o ní slyšela, ale nemohla nám ji doporučit… Shodou okolností náš pan doktor Popper o ní věděl. Byl potěšen, že se zajímáme. :) Zatím nám doporučil s ortézkou ještě počkat. Nejprve jsme dořešili otáčení hlavičky a o dva měsíce později jsme drželi v ruce poukaz na helmičku. O týden později jsme jeli do Frýdku-Místku. To bylo Vilémkovi 5,8 měsíců.
Cestování tam a zpět jsem si moc neužila. Měli jsme to cca 260 km, zastavovali jsme jedenkrát - v Mohelnici. Ve Frýdku to bylo vždy úžasné. Na skenování jsem se vždy těšila jako malé dítě. :) Plně jsem si to užívala. A co zvykání si na helmičku? Vilémek si na helmičku docela dobře a rychle zvykl. Ano, měli jsme krizi. Ta nastala v momentě, kdy ji měl mít poprvé v noci. To mi půl hodiny v kuse probrečel a já se rozhodla mu ji sundat. Ráno to však už neuhrál. Od té doby se sice v noci víckrát budil, ale nikdy jsem mu helmičku nesundala. Buzení v noci nám zůstalo doposud a to už ji nenosí.
Po 11 týdnech nám byla helmička malá, a tak jsme ukončili léčbu. Výsledek je fantastický a já žehnám tomu dni, kdy jsem řekla - „A jedeme tam!“ A věřte, že jsem slyšela i hlasy - „A bude to vůbec k něčemu? ... Hlavička se mu srovná - uvidíš… Je to daleko, to za to nestojí…“. Těchto názorů jsem slyšela hodně dokonce i v rodině. Po dokončení léčby však i oni uznali, že to nečekali, že tomu nevěřili.
A můj vzkaz pro všechny – NEBOJTE SE A JDĚTE DO TOHO!
Jediné, co bych chtěla ještě dodat, a co mnoho lidí neví - nebojte se požádat pojišťovnu o proplacení cestovného. Naše VOZP v tuto chvíli cestovné ještě proplácí. P.S. Moc děkuji celému kolektivu ve Frýdku-Místku. Jsou úžasní!
VÝSLEDKY LÉČBY
